Petra Sobková: Zrcadlo digitálních technologií

Alena. Moje nezapomenutelná paní učitelka z vesnické mateřské školky. Ještě po těch letech si přesně vybavuji její účes, hlas, kterým nám četla pohádky i férový a rovnocenný přístup k dětem. Drobné detaily, které si my dospělí neuvědomujeme, ale děti velmi citlivě vnímají. Kdo z nás neměl svou milovanou paní učitelku ze školky? Formální vzdělávání je v českém prostředí ošetřeno celou řadou strategií, zákonů a směrnic, které mají domněle zaručit jeho kvalitu. Opravdovou hodnotu mu ovšem dodává teprve osobnost pedagoga a především jeho chování a jednání. To žádná směrnice zaručit nedokáže. A právě u chování a jednání pedagoga dnes na malou chvíli zůstanu. Je totiž mostem nejen ke zdravým návykům, ale má také co do činění například s otázkou používání mobilů ve školním prostředí.

Děti se učí od nás

Známý dětský psycholog Zdeněk Matějček kdysi řekl, že: „Nejvíce děti vychováme, když nás ani nenapadne, že vychováváme.“ Řeč je nepochybně o každodenních situacích, v nichž si na nic nehrajeme, chováme se přirozeně a upřímně. Zkrátka ukazujeme se takoví, jací jsme. Z našeho chování a jednání si totiž děti berou celou řadu důležitých informací – pomáhá jim utvářet obraz světa, přivyknout určitým modelům chování a budovat názory a postoje. Modelovým příkladem špatné praxe může být chování tří učitelek, které v obci Řeporyje převedly přes stále svítící výstražná znamení a spuštěné závory skupinu dětí. Třebaže nebylo úmyslem vystavit děti nebezpečí, skupina dětí si na vlastní kůži zažila, možná poprvé v životě porušení pravidel. Ač bychom si to mnohdy přáli, děti od přírody nedokáží rozlišit mezi tím, co je špatné a dobré. Respektive, co je zdravý návyk a naopak. A tak se někdy stane, že si potomek nebo žák osvojí pozorováním něco, na co pyšní nejsme. Typickým příkladem z trochu jiného soudku může být užívání nevhodných slov před dětmi v mateřské škole. Stačí, že takové slovo použije v nějaké situaci rodič nebo třeba starší sourozenec. Jistě není potřeba dodávat, že cesta odnaučování je více než složitá, protože získané modely chování se jen velmi těžce přeučují.

Učení nápodobou, o němž bude v článku primárně řeč, hraje důležitou roli také v oblasti vztahu k digitálním technologiím. Představte si klasickou situaci, kdy dítě už více než hodinu sjíždí videa na TikToku. Rodič, který neví kam dříve skočit a ocenil by pomoc potomka jen občas zoufale a taky trochu naštvaně koukne po dítěti a prohodí větu typu: „Už to vypni. Nemáš co jiného na práci? Co tam pořád děláš?“ apod. Řada z vás si řekne, že je to přeci v pořádku, rodič (nebo pedagog) by přece měl mít kontrolu nad tím, kolik času a jak kvalitně stráví dítě s digitálními technologiemi. Odvraťme ovšem na chvíli pozornost od dítěte a zaměřme se na chvíli na rodiče. Jakým způsobem (ne)umí tento rodič sám balancovat offline a online život? Co když některou z vět, které před chvílí pronesl, řekl s mobilem v ruce, když zrovna na internetu hledal, jak nejefektivněji odstranit skvrnu od kávy z bílé košile?

Nenechte se ovšem zmýlit, může se dokonce jednat o rodiče workoholika, který sice technologie sám zavrhuje, ale bez práce, se stejně jako dítě bez mobilu, neobejde. Ať už tak či tak, dítě jen reprodukuje vzorce chování a postoje, které si osvojilo doma nebo v rámci vzdělávací instituce. Jistě, můžete namítat, že svůj podíl mají také vrstevnické skupiny, v nichž dítě tráví čas, ale zejména v období budování vztahu k digitálním technologiím, hraje rodič a pedagog velmi významnou roli.

Nadužívač, zavrhovač a optimál

Mezi rodiči, ale také pedagogy můžeme rozlišit tři modely přístupu k digitálním technologiím. Pracovně si je můžeme pojmenovat nadužívač, zavrhovač a optimál. Již z názvu lze leccos odvodit, ale pojďme si je přiblížit. Nadužívač je člověk, pro něhož jsou digitální technologie alfou a omegou, nikoliv však v pozitivním slova smyslu. Jsou často jediným zdrojem zábavy, která je mnohdy maskována za slova „používám to k práci“. Řada rodičů a pedagogů jistě může takto například mobilní telefon opravdu využívat, problém je, že dítě nedokáže rozlišit, zda je užití mobilu v dané situaci skutečně oprávněné či nikoliv. Dostává tím pouze informaci, že mobil (tablet, notebook, televize) jsou podstatnou součástí života, že je potřeba neustále sledovat co se děje, být vždy připraven reagovat, případně, že mobil nebo jiná technická hračka je ideální nástroj k zahnání nudy.

Opakem nadužívače je zavrhovač. Člověk, který technologie zcela odmítá, vyhýbá se jim, někdy mu dokonce nahání strach. Takové chování můžeme označit za znak tzv. technostresu, tedy neschopnosti se adaptovat na informační a komunikační technologie. Tento strach může pramenit například z vlastní obavy, že selže při jejich používání, že zkrátka nedokáže držet krok s trendy. Takového člověka snadno poznáte podle nekritického obdivu k dobám a věcem minulým.

Tím rozhodně nechci shazovat ani daného člověka, ani minulost. Ale svět se vyvíjí a „ty internety“ jsou zkrátka přirozeným výsledkem vývoje, ať už s tím souhlasíme nebo ne. A co se dítě učí od zavrhovače? Stejně jako dítě/žák nadužívače je to nezdravým přístup k technologiím. Proč? Protože takový rodič či učitel vytváří neexistující svět nebo spíše bublinu, která dříve či později postaví dítě do situace, v níž si nebude vědět rady. Pouze pro ilustraci – zkuste si v duchu vyjmenovat povolání, při nichž se člověk nedostává do kontaktu s technologiemi.

Posledním typem přístupu je tzv. optimál. Člověk, který si je vědom přínosu, ale i úskalí digitálních technologií. Snaží se hledat zlatou střední cestu mezi onlife a offlife. Používání technologií je pro něj přirozené nebo se s nimi učí pracovat. Tomuto člověku nechybí motivace učit se a chuť objevovat. Nebojí se říct, že neví. Snaží se o porozumění. A právě porozumění je základním stavebním kamenem a mostem třeba do digitální kultury teenagerů. Zde je namístě zmínit, že porozumění nerovná se pochopení. Ani já mnohdy nechápu, proč je lepší sledovat youtubera, který hraje počítačovou hru, když si ji mohu zahrát sama. To ale neznamená, že je potřeba to shazovat nebo nevhodně komentovat. Má-li dítě nebo žák chuť tyto věci sdílet, je to svým způsobem známka důvěry, které je potřeba si vážit.

Jak s mobily ve škole?

Na začátku jsem nastínila, že přijde řada i na mobilní telefony ve školním prostředí. Téma hojně probírané na nejrůznějších konferencích, panelových diskuzích i ve sborovnách a hrůzu nahánějící snad všem zúčastněným. Měli by žáci používat mobil o přestávkách, v hodině, vůbec? Asi nejčastěji kladené otázky. Zkusím se ale zeptat jinak, co naši učitelé? Představme si opět modelovou situaci. Bavím se s paní ředitelkou, která s nadšením líčí zabezpečení počítačové sítě její školy, které se téměř rovná zabezpečení Alcatrazu. Pochvaluje si přísnost, s jakou plošně shora zakázala všechny mobily o přestávkách a jak záhadně vypadne Wi-Fi každou přestávku „kdyby přece jen“. Najednou se z její kapsy ozve dobře známé cink, cink Messengeru. Paní ředitelka pohlédne na mobil a zasměje se. I osmiletému dítěti dojde, že se pravděpodobně nejednalo o pozvání na schůzi SRPŠ a takhle se to v průběhu rozhovoru opakuje ještě několikrát. Vzpomeňme si, jak jsem říkala, že děti velmi citlivě vnímají i drobné detaily. Že výchova není jen o učebních osnovách, ale že mnohé předává pedagog žákům už jen svým chováním a jednáním. Jde paní ředitelka dětem příkladem? A pokud ano, pak jakým?

Často se v souvislosti s mobily ve školním prostředí objevují tvrzení, že by se měl žák o přestávce protáhnout, povídat a hrát si se svými kamarády. Nejde ale jen o dětský věk, jde o to, aby toho byl schopen i jako dospělý. Učí je to však dospělí, kteří to sami v řadě případů neumí.

—-

Mgr. Petra Sobková
Věnuje se začleňování kybernetické bezpečnosti do výuky a metodické podpoře pedagogů mateřských a základních škol. Působí jako lektor na školách a vzdělávacích akcích. Rodinu
a školu chápe jako základní pilíře prevence v oblasti kybernetické bezpečnosti.
E-mail: p.sobkova@nukib.cz