David Kudrna: Mít crush je cringe! aneb Digitální kultura teenagerů

Ve svém dubnovém příspěvku s názvem „Demokracie v kapse“ jsem se zabýval mobilními telefony ve školním prostředí. Zvolil jsem tehdy úhel pohledu, který měl za úkol poodkrýt dle mého názoru opomíjené aspekty a souvislosti. V textu jsem také zmínil, že celá problematika má mnohem hlubší základy, než se může na první pohled zdát. Pojďme se k této větě vrátit. Chci otevřít diskuzi o digitálním životě dětí, teenagerů a o jejich digitální identitě, která přerostla v celou digitální kulturu. 

Ačkoliv se v tomto příspěvku oprostím od akademických definic, definovat kulturu se mi jeví jako důležité pro další vývoj textu. Pojďme si tedy začátkem říct, co to vlastně znamená „kultura“. Definic existuje velké množství – obecně vzato se však jedná o soubor chování a zvyklostí, které jsou v daném společenství považovány za vhodné. Definice kultury je vždy závislá na pozorovateli. Kdybychom například mexickým indiánům naservírovali cibulovou polévku, byl by to vůči jejich kultuře prohřešek. Kultura a kulturní hodnoty jsou přirozeně relativní pojmy. Antropologové však stanovují několik charakteristik, které musí být splněny, abychom mohli o vzorcích chování mluvit jako o kultuře. Kultura tedy je:

• „adaptivní“ – výsledek adaptace na konkrétní prostředí, které dané společenství obývá
• „negenetická“ – k jejímu předávání dochází výhradně učením
• „sdílená“ – jednotlivci kulturního společenství jsou nositeli stejného kulturního vzorce
• „symbolická“ – je něčím, co umožňuje naše sdílené porozumění světu
• „lidská“ – jejím nositelem může být pouze člověk

Všechny charakteristiky jsou jednoduše přenositelné do digitálního prostředí. Některé si v tomto příspěvku rozebereme přímo, některé vyzní mezi řádky. Digitální kultura teenagerů má svůj jazyk, svoje zvyky, umění i osobnosti. To, co může někomu připadat jako nesmysly a chaos, může v očích jiných znamenat jasná pravidla a zásady. Pojďme si postupně rozebrat jednotlivé pilíře zmíněné digitální kultury dětí a teenagerů – začněme jazykem.

Víte, co to znamená „mít crush“ nebo „být bengr“? Někoho „vyrektit“? A co takhle „cringe“? Pokud máte crush [kraš], tak jste do někoho zakoukaní – obvykle tajně. Bengr  [bengr] je pojem, který označuje něco nebo někoho opravdu kvalitního či dobrého. Pak zde máme i pojmy jako „vyrektit někoho“ – třeba učitele. Jak sdílela jedna uživatelka Twitteru: „Mami, dneska jsme o výtvarce vyrektili učitele.“ Z anglického „get wrecked“, tedy „natřít to někomu“.  A když budete tyto pojmy nesprávně využívat, hrozí, že budete cringe [krynč] – divní, trapní. Zajímavé je, že se tyto pojmy s anglickými kořeny kolikrát využívají i v jiném kontextu než anglické originály. Hotspotský, dikobraz nebo ulajknout se. Takových pojmů jsou stovky, možná tisíce. 

Kultura se formuje na základě okolního prostředí a předává vzájemným učením se. Pilířem této digitální kultury a platformou pro její rozvoj jsou pak bezesporu sociální sítě. Tušíte, jaké sociální sítě jsou vlastně kurzu? Je to Instagram, je to YouTube? Ano, tyto stálice jsou tradičně oblíbené. Nezanedbatelnou oblibu si ale získává TikTok. Jedná se o sociální síť, která funguje na jednoduchém principu – tvorba krátkých videí s hudebním podkresem nebo různých parodií. Šíří se i různé výzvy. Typickým jevem zde je, že někdo natočí video, a pokud je dobré, další ho přebírají a opakují. A pokud je špatné? Tak ho přebírají taktéž. Video obsah na TikToku je zajímavý v tom, že je velmi dynamický – typické video má 10, 15 vteřin. Buď uživatele zaujme ihned, nebo končí v propadlišti dějin. Měli bychom mít ale na paměti jednu zásadní věc, která už byla zmíněna – to, čemu my možná nerozumíme, je ve své podstatě kulturní vyjádření. Schopnost ocenit tvůrčí činnost druhých, vyjádřit pocity a zážitky vlastní tvořivostí. Kultura přece není jen jedna. Není to něco, co musí chápat každý.

U TikToku ještě zůstaňme – dle výzkumu K. Kopeckého se vyznačuje několika zajímavými charakteristikami. V roce 2017 ho využívalo jen 1 % českých dětí. V červnu 2019 to však bylo téměř 28 %. Další čísla tvrdí, že nejvíce je na TikToku těch uživatelů, kteří by tam minimálně podle podmínek používání být neměli. Starší teenagery už to nebere, protože je to cringe. Ačkoliv to není podloženo žádným výzkumem, jen opakujícími se scénáři z terénu, obecně platí, že v terénu vnímáme určitou úroveň znalostí žáků, která se týká i podmínek používání sociálních sítí. Jsou si vědomi, že existují věkové hranice, mnohdy i ví, kde se pohybují. Přesto je typické schéma takové, že drtivá většina z nich má profily na sociálních sítích, ačkoliv zpravidla věkovou hranici nesplňuje nikdo. Zajímavé číslo, které s tímto můžeme spojit, je 0, 97 %. Tolik českých děti / teenagerů ve věku od 7 do 17 let totiž dle rozsáhlého výzkumu K. Kopeckého nemá žádný profil na sociální síti. Sociální síť TikTok má ale i zajímavé pozadí. Podmínky používání jsou vůči uživateli nastaveny takovým způsobem, že s nahraným obsahem může dělat tato sociální síť vlastně cokoliv. Dále jsou uživatelé upozornění, že nemají sdílet takové údaje, které si nepřejí, aby se o nich dále šířily. Čtou čeští teenageři desítky a desítky stran podmínek používání v angličtině? Spíše ne. Přesto intenzivně budují svou digitální identitu a stopu. Svoje místo ve v digitální kultuře.

Je zajímavé sledovat, jak teenageři o své digitální identitě přemýšlí. Dokážou například vnímat, že některé věci na sociálních sítích by je mohly před někým, kdo do této kultury nepatří a nerozumí jí, poškozovat. Pak ve školách slýchám osobní zpovědi typu: „Já mám na instragramu dva profily – jeden veřejnej a druhej soukromej. Nechci, aby si mamka myslela, že jsem trapná.“ Řada dospělých lidí také jen obtížně pochopí i další obsah, který teenageři publikují a sdílí. Existuje pestrá škála kategorií videa, která se přidávají. Pojďme si některé z nich přiblížit:

• „Let´s play“ – hraní a komentování počítačových her před on-line publikem
• „Beauty & fashion“ – co je trendy, jak se česat, malovat a kde nakupovat nejlepší kousky
• „Unboxing“ – rozbalování nového produktu před on-line publikem s reklamním charakterem
• „Challenge“ – plnění výzvy, ze které se pořídí záznam, nebo je vysílaná on-line
• „A & Q“ – zodpovídání otázek od fanoušků, může být ze záznamu nebo vysílané on-line
• „Prank“ – žert, snaha chytit oběť do nějaké pasti, s úmyslem pobavit publikum
• „Reakce“ – (ne)souhlasné komentáře na videa různých YouTuberů a aktuální témata

Pokud je dle antropologů kultura sdílená, existují lepší příklady? Například zmíněná „A & Q“ videa natáčí a publikují často i děti, které mají problém otázky přečíst. Vzniká to přitom tak, že se snaží někoho kopírovat nebo něco přebírat. Umí zkrátka dříve a lépe pracovat s videem a sociálními sítěmi než obstojně čtou. Mají pocit, že se to od nich očekává. S odkazem na „Let´s play videa“ zase stojí za zmínku, že při hraní počítačových her vznikají celé on-line komunity. A pokud má digitální kultura teenagerů svůj jazyk, tak hraní her má jeho další dialekt. Víte, co to znamená „být OP“, nebo když se někdo „snaží expit“? 

Komunity digitální kultury ale nejsou jen on-line. Pokud se odlehčíme o sociologické definice komunity, existují i off-line komunity. Které si plánují srazy, kam přichází desítky dětí. Uživatel TikToku bez problému veřejně otevře otázku typu: „Chcete sraz dneska ve 14 před PoePoe?“ A pokud má dostatek lidí zájem, sraz se uskuteční. Domnívat se, že trendy, které se na sociálních sítích šíří, jsou spíše doménou velkých měst, by přitom bylo zavádějící. V terénu se setkáváme s tím stejným jak na velkých školách, které navštěvují stovky žáků, tak i v malotřídkách a obcích s pár sty obyvatel. To vše mohou být jedny z mnoha vodítek, jak zaměřovat osvětu.

Souhlasím s argumentem, že všechno, co zde popisuji jako digitální kulturu, se může jednoduše zvrátit. To bezpochyby. Některé věci vlastně sám nechápu, jen v nich spatřuji poměrně složitější kulturní vzorce. Je také nutné zmínit, že uživatelé na TikToku publikují často obsah, který bychom mohli označit za závadný – ať už vulgárním vyjadřovacím stylem nebo sexuálně orientovanou tematikou. Taková video parodie, kterou zde označuji za kulturní vyjádření, může jednoduše vyústit třeba v kyberšikanu nebo se může objevit celá řada dalších přidružených problémů. Podle mého názoru je ale právě tohle moment, se kterým bychom měli preventivně pracovat my – učitelé, preventisté a další. Ale abychom s tím mohli pracovat, je důležité do této kultury proniknout, neodsuzovat ji a nechat si ji vysvětlit přímo od teenagerů. Ačkoliv tuto digitální kulturu možná nechápeme, měli bychom ji respektovat a ne ji popírat a snažit se ji vymýtit. Vymýtit zákazy mobilních telefonů. A jak to všechno využít ve dvojí prospěch a dojít k maximálnímu užitku?

Proč se jednu hodinu angličtiny nevěnovat překladu krátké pasáže podmínek využívání sociální sítě, třeba právě TikToku, které nikdo nikdy nečetl? Jak daleká cesta vede v dějepise či občanské výchově od toho, co dnes můžu publikovat na TikToku k demokracii, politice a dějinám minulého režimu? Abychom se však s žáky o těchto věcech mohli bavit, je důležité udržovat si přehled. Znát trendy, vědět, co je populární. Životnost těchto věcí je přitom mizivá – jedná se o týdny, maximálně několik málo měsíců. Proto není nic neobvyklého, že i nás žáci zaskočí něčím, co jsme nikdy neslyšeli. V takovém případě jednoduše vytěžíme, co vědí oni a necháme si to vysvětlit. 

Zakazovat mobilní telefony ve školním prostředí je totiž, jak jsem říkal úvodem, mnohem širší problém, než se může na první pohled zdát. Zákaz mobilů je velmi tvrdý zásah do digitální kultury teenagerů. Je to zákaz, který modeluje neexistující prostředí. Nesouhlasíte se mnou? Budu rád, pokud mi to napíšete do komentářů. Ale věřím, že stačí málo a ve výuce neoblíbená témata se mohou stát populárními. Možná obecně panuje zbytečná obava z toho, že nás žáci vyrektí, pokud je nebudeme držet na uzdě. Přitom stačí poměrně málo a ten, kdo je cringe může být velkej bengr. 

David Kudrna

Zabývá se integrací digitálních technologií do edukačních procesů a designuje e-learningové kurzy i další interaktivní edukační aktivity v oblasti kybernetické bezpečnosti. Vnímá potenciál knihoven pro vzdělávání veřejnosti a přemýšlí o nich jako o bezpečném místě pro život
v informačním věku.

Kontakt: d.kudrna@nukib.cz